Globální finanční krize - 10 let poté (1. díl)

Od jedné z největších finančních krizí uběhlo již 10 let. Minulou sobotu bylo desetileté výročí pádu banky Lehman Brothers, která se stala symbolem této krize. V našem třídílném seriálu si nejprve připomeneme příčiny krize od prasknutí bubliny technologických firem až po kolaps hypotečního trhu v USA. Ve druhém díle si rozebereme vliv sekuritizace, roli ratingových agentur a důsledky finanční krize. Poslední část našeho seriálu se bude věnovat současné situaci na finančních trzích a podíváme se na aktuální rizika, která by mohla přerůst v další krizi. 

Prvním impulsem pro vznik globální finanční krize, která se naplno projevila v roce 2008, bylo splasknutí technologické bubliny v roce 2001. Tato bublina byla způsobena přehnanou vírou v nové technologické společnosti vstupující na akciový trh. Navzdory tomu, že působily tyto firmy velmi slibně, negenerovaly téměř žádný zisk a z velké části byly ztrátové. 

V roce 2000 se tak americký technologický index NASDAQ vyšplhal na téměř 5000 bodů, což představovalo tehdejší historické maximum. V roce 2002 došlo k definitivnímu splasknutí technologické bubliny a NASDAQ odepsal více než 3500 bodů a zastavil se tak na hodnotě 1220 bodů, což odpovídalo poklesu o téměř 75 %

vývoj indexu Nasdaq 1995 - 2010 zdroj: bloomberg

Po splasknutí technologické bubliny se objevila problematika možné stagnace americké ekonomiky. Tehdejší guvernér FEDu Alan Greenspan se rozhodl pro snížení úrokových sazeb, a tedy zavedení režimu expanzivní monetární politiky. Snížené úrokové sazby měly posloužit ve formě levných peněz k nastartování ekonomiky. Tento krok však způsobil, že úvěrové produkty byly dostupnější i pro sociální vrstvy, které by na ně za normálních ekonomických okolností nedosáhly. Období nízkých úrokových sazeb, které FED udržoval 4 roky, umožnilo vznik obrovského zadlužení v oblasti nemovitostí, jejichž ceny mezi lety 2000 až 2006 vystoupaly v některých částech USA až o neuvěřitelných 170 %.

průměrné ceny amerických nemovitostí 1987 - 2011 zdroj: ICIS, 2011 

Selhání bank

Navzdory tomu, že si bankovní instituce byly vědomy velkého rizika spojeného s méně bonitní klientelou, nevytvářely dostatečné opravné položky pro úvěry v selhání. Banky spíše spoléhaly, že jejich nesplacené pohledávky budou pokryty z prodejních cen nemovitostí, na které byly tyto úvěry navázány. 

Fatální důsledky tohoto jednání jak ze strany spekulantů očekávajících další nárůsty cen nemovitosti, tak ze strany bankovních institucí snažících se navýšit své úrokové příjmy, se začaly projevovat v roce 2007. Nárůst úrokových sazeb měl dominový efekt, jelikož ti nejméně bonitní dlužníci se začali dostávat do problémů v důsledku neschopnosti splácet vyšší splátky v prostředí narůstajících úrokových sazeb. Tento jev dosáhl vrcholu mezi lety 2007 a 2009, kdy se míra nesplacených hypotečních půjček vyšplhala na neuvěřitelných 14,4 %. (Mortgage Bankers Association)

V této situaci začaly banky hromadně realizovat prodeje zastavených nemovitostí za nesplacené hypoteční úvěry. Umístění takového množství nemovitostí (v jednom okamžiku) na trh mělo nutně za efekt prudký propad cen na trhu s nemovitostmi. Tento pokles znamenal pro banky naplnění nejhoršího možného scénáře.

Problém nesplácení vysoce rizikových půjček se jako mor rozšířil do většiny tehdejších finančních produktů kvůli principu sekuritizace, který se stal běžnou součástí bankovnictví. Vysoce rizikové půjčky byly zabaleny společně s těmi bezpečnými a nikdo si nebyl jistý, jak rizikové jsou jednotlivé produkty. To vedlo k plošnému rozšíření paniky na daleko více finančních produktů. Problematiku sekuritizace a její roli ve finanční krizi rozebereme ve druhém díle našeho seriálu.

Odkaz na druhý díl zde 

Autor: Tomáš Turna, analytik společnosti Colosseum, a.s.