Jak investovat do akcií: Cenové bubliny (4. díl - 2. část)

O investicích do akcií patrně slyšel každý z nás, jedná se o jednu z nejstarších forem investování, kterou lidstvo zná. Začátky akciových investic můžeme hledat již v počátku 17. století, kdy vznikla Východoindická společnost, která byla založena obchodníky z Amsterdamu a obchodovala se vzácným zbožím z orientu. O zásadní rozmach obchodování s akciemi a vznik prvních akciových burz se postaraly obchodníci v Londýně a New Yorku a není tak náhodou, že na těchto místech nalezneme dvě nejdůležitější akciové burzy na světě - London Stock Exchange a New York Stock Exchange. Akciové trhy však ušly za poslední staletí obrovskou cestu a staly se běžnou součástí života snad každého z nás - ať už přímo, či nepřímo. V tomto seriálu se zaměříme na základní principy obchodování s akciemi, analýzu a oceňování akcií a na vše ostatní, co by měl znát každý, kdo o investicích do akcií uvažuje.

Anatomie cenových bublin

V první části dílu věnovanému cenovým bublinám na akciových trzích jsme si vysvětlili, jak se podílí davové chování na vzniku či splasknutí cenových bublin, nyní se podívejme na to, jaký průběh je pro cenové bubliny typický - tedy jak souvisejí s ekonomickým vývojem a jak je rozpoznat. V zásadě platí, že anatomii cenových bublin můžeme rozdělit do čtyř fází a to:

1. Impuls

2. Konjunktura

3. Euforie

4. Panika

První fáze je obvykle zahájena nějakým vnějším impulsem, který poskytuje neočekávanou investiční příležitost - může se jednat o nový vynález usnadňující výrobu, válku, politickou událost či jakoukoliv jinou globálně významnou událost. Příkladem může být rozšíření internetu koncem 90. let, které znamenalo výrazné zlepšení efektivity práce a úspory nákladů. V této fázi je obvyklé, že investoři vidí novou příležitost a usilují o zhodnocení svých volných peněžních prostředků - ty pak putují do nově existujícího sektoru ekonomiky, který je ze své podstaty velmi rizikový (neexistují historická data pro relevantní posouzení hodnoty daného podniku). Vyšší objem investic je pak prerekvizitou pro druhou fázi, kterou je konjunktura.

Druhá fáze je zcela zásadní, protože se opět projevuje prvek davového chování a očekávání nekonečného růstu cen akcií. Podstatnou roli zde hrají i úvěrové instituce, které jsou ochotny poskytovat úvěry i značně rizikovým subjektům. Domácnosti jsou v mylné představě zvyšujících se disponibilních důchodů ochotny podstupovat vyšší riziko a následně tak své prostředky umisťovat i do akcií, které nemají téměř žádnou hodnotu. Rostoucí ceny akcií tak posouvají trh do třetí fáze - euforie.

Třetí fáze je klíčovou pro vznik a následné splasknutí cenové bubliny - jedná se zejména o situaci, kdy firmy těží z ochoty investorů poskytovat své volné peněžní prostředky a následně realizují vyšší zisky plynoucí z rozsáhlé investiční činnosti a zvyšující se agregátní poptávky. Rostoucí zisky daných společností pak lákají investory a ti poskytují další prostředky a to navzdory skutečnosti, že současná cena akcií již dávno převýšila skutečnou hodnotu daných podniků.

Čtvrtou fází je pak již zmíněná panika, kdy dochází k výraznému zvyšování úrokových sazeb centrálních bank, které se snaží zabránit rostoucím inflačním tlakům - první část investorů takový vývoj hodnotí jako signál pro zpomalení ekonomického růstu a následně tak uzavírají své pozice a realizují zisk. První prodeje na akciových trzích však vyvolávají globální nejistotu a nervozita se mezi investory rapidně šíří. Ceny akcií tak poprvé začínají klesat, což přiměje i širokou veřejnost k uskutečňování prodejů a cenová bublina, která vznikala v prvních třech fázích, začíná postupně splaskávat. Výprodeje na akciových trzích mají za důsledek vysokou poptávku po likviditě (peněžních prostředcích), kterou však často finanční instituce nejsou schopny zajistit v dostatečném množství. Postupně tak dochází ke krachu bank či obchodníků s cennými papíry a neprofesionální investoři z akciových trhů odcházejí. Výsledkem je pak návrat cen akcií na úroveň odpovídající jejich vnitřní hodnotě či dokonce pokles hluboko pod ní.

Ekonomické důsledky cenových bublin

V souvislosti s cenovými bublinami hraje velmi důležitou roli objem investovaných prostředků, které jsou v případě vysoce nadhodnoceného trhu (vznikající a eskalující cenové bubliny) investovány. Tyto prostředky, za které investoři nakoupili akcie a vyhnali tak jejich cenu nad úroveň odpovídající vnitřní hodnotě akcií, jsou totiž chybně umístěny - americký ekonom Dean Baker vypočítal, že velikost cenové bubliny na americkém akciovém trhu v roce 2000 dosahovala 7,8 - 13,6 biliónu dolarů. Takto chybně umístěná suma má pak v případě splasknutí cenové bubliny značný dopad na fungování celé ekonomiky - tyto peníze jednoduše chybí. Nyní se podívejme, jaké ekonomické důsledky mohou cenové bubliny mít.

Pro domácnosti má patrně největší význam vliv cenové bubliny na reálnou mzdu a pracovní trh - během nafukování cenové bubliny dochází k významnému jevu a tím je mylné vnímání reálné mzdy zaměstnanců. Růst akciových trhů je totiž zpravidla spojen s vyšší poptávkou po měně, ve které jsou obchody s akciemi realizovány, tím postupně dochází k posilování kurzu dané měny a následně zlevňování importovaného zboží na domácím trhu - domácnosti se domnívají, že dočasné zvýšení jejich kupní síly je trvalé a nabízejí více práce. Splasknutí cenové bubliny však vede obvykle k oslabení dané měny, zvýšení cen importovaného zboží a následné ztrátě kupní síly domácností. Důležitým efektem, ke kterému v rámci cenových bublin dochází, je zároveň redistribuční efekt mezi domácnostmi. Nejedná se o nic jiného, než o skutečnost, kdy část domácností z existence cenové bubliny profituje a naopak jiné domácnosti strádají. Typickým příkladem je dot - com bublina, kdy v USA začala vznikat technologická centra a rodiny zaměstnanců daných firem profitovaly z rostoucích mezd a prostřednictvím rostoucích cen nájmů vytláčely z oblastí rodiny nižší a střední třídy.

Podívejme se však i na to, jaké dopady mohou mít cenové bubliny v rámci regulace finančních trhů - většinou je to právě cenová bublina, která poukáže na existenci problému v regulaci, o kterém jsme dosud nevěděli. Když v roce 1929 došlo ke krachu burzy v New Yorku, regulatorní orgány rozhodly o zcela zásadním opatření a to o oddělení komerčního a investičního bankovnictví (prostřednictvím zákona Glass - Steagall). Reakci se nevyhla ani globální finanční krize, která byla způsobena cenovou bublinou na americkém hypotečním trhu - v roce 2010 vešel v účinnost zákon Dodd - Frank, který zpřísnil bankovní regulaci a zejména pak poskytování hypotečních úvěrů (nutno však podotknout, že administrativa prezidenta Trumpa tuto regulaci značně zmírnila). 

V závěrečné třetí fázi dílu věnovanému cenovým bublinám se podíváme na některé významné příklady z historie a zejména na to, co si z nich vzít.

Odkaz na předchozí díl naleznete zde

Autoři: Tomáš Turna a Petr Lajsek, analytici společnosti Colosseum, a.s.